Termíny seminářů a kurzů:

další termín kurzu plánuji na říjen 2017
KURZ AUTOMATICKÉ KRESBY

POZOR - POZOR - POZOR

Veškerý obsah blogu a veškeré novinky se přesunuly na www.sandraliving.cz
Stranky nejsou dlouhodbě aktualizovany

sobota 30. srpna 2014

Můj poslední rok...aneb co Tě nezabije, to Tě posílí ♥



Ahoj všem :-)

zdravím Vás po delší odmlce o to však plnější dojmů. Obávám se, že nebudu schopná to popsat na pár řádků ;)

Můj poslední rok byl natolik dobrodružný, že se obávám, že už by se tam toho více nevlezlo.  Až Vám to nastíním blíže, tak se obávám, že semnou nebudete chtít měnit ani na minutu :-)

V březnu 2013 se nám narodila naše milovaná dceruška Emička. Pro dlouhé odloučení od dcery kvůli předčasnému porodu, jsem měla co dělat, abych zvládla svou dcerušku přijmout. Abych ustála vše, co prvomaminky čeká, zvládla se postarat o děťátko které neumí jíst z prsu, pouze ze stříkačky.
Jistě každá z Vás ví, jaké bylo náročné si donést dítě z porodnice :-) :-) ano, nyní se tomu usmívám, ale tenkrát mi do smíchu moc nebylo. Spíše vůbec.
Koho zajímá můj příběh podrobněji, může si jej přečíst zde

Myslela jsem si naivně, že se vše vyřeší, když se odstěhujeme, změníme vzduch, prostředí. Ano, jistě se usmíváte pod vousy, protože je Vám jasné, že je to hloupost jako mraky.
Měli jsem doma dvouměsíční Emičku a do toho jsme se dali do rekonstrukce bytu v Olomouci. Bylo neskutečně náročné, jak fyzicky, tak i psychicky.
Ikdyž vše měla udělat firma na klíč, tak to byly jen zlatý oči. Kdybychom nad nimi nestáli, tak asi nebydlíme dodnes.
Myslela jsem si s mužem, že jsme nechali v tom bytě ruce i Duši. Byli jsme totálně vyřízení. Ta rekonstrukce bylo hororové představení s neskutečným závěrečným antré, které se konalo po půlroce poté co jsme se nastěhovali.

Když vše bylo hotovo a z posledních sil jsme se přestěhovali z Ostravy do Olomouce, konečně vybalili všechny krabice a ještě další dva měsíce řešili dodělávky, myslela jsem si, že nic horšího nás v životě už nemůže potkat.

Představte si, potkalo... jmenovalo se to nastavení hranic.

Já jsem byla psychicky na úplném dně, s Emičkou to stále nebylo OK, do toho náročná rekonstrukce, stěhování se. Zařízení pronájmu bytu v Ostravě...a pak se objeví někdo, koho vlastně ani pořádně neznáte a myslí si, že má právo řídit Váš život.

Místo toho, abychom se začali zotavovat po tomto náročném kroku, má krize se začala prohlubovat. Šlo to strmě velice dolů. Nedokázala jsem pochopit, jak může být někdo, kdo Vás absolutně nerespektuje. Kdo si myslí, že u Vás doma je u něj doma. Kde si myslí, že bude naprosto zasahovat do všeho, kde se cítí být důležitý. 
Nepomohlo s daným člověkem se snažit vyjít a ustupovat, ani si s tím člověkem promluvit a jasně říct, že tohle teda ne. Dokonce ani hádka nikam nevedla. Nepomohlo NIC.
Stále jsem se motala v kruhu, kdy jsem neustále narážela.

Ze svého života, který jsem vedla do té doby jsem tohle neznala. Okolí, lidé v mém životě, rodina, přátelé i kolegové v bývalých zaměstnáních mě respektovali. Respektovali mne jako živou cí bytost, jako tvora, který cítí, který má Duši...stejně jako já jsem respektovala je.
Moje krize byla opravdu čím dal horší a dostala jsem se do bodu, kdy jsem chtěla skočit z okna.

Nyní opravdu dovedu pochopit lidi, kteří si sáhnou na život. Dovedu se vcítit do jejich kůže, že opravdu nevidí žádný, ale ani ten nejmenší záblesk naděje, že to může být jinak.

Dodnes se stydím za to, jak jsem stála a koukala se z toho okna, kam skočit ať už tohle mám zasebou, protože jsem v tu chvíli neviděla jinou možnost. Neviděla jsem žádné východisko z této situace.
Byla jsem neustále tlačena do kouta. Neustálé omlouvání toho člověka dnes beru, jako príma rošádu, kdy on se sice omluví, ale jen proto že to momentálně vyžaduje situace, ale stejně koná dále, jako kdyby se nechumelilo. Jako kdyby onen rozhovor neexistoval.

Nebavilo mě žít, nebavilo mě dýchat, nebavilo mě nic. V noci jsem nespala, jen jaksi monotóně jsem se starala o malou Emu.

Asi mě osvítil Duch svatý, nebo nevím co se stalo a nějak jsem v sobě vyhrabala poslední zbytky sil, které jsem myslela, že už nemám. Vzchopila jsem se a začala jsem chodit k jedné úžasné Duši, která mi pomohla se z toho dostat. Která mi pomohla najít mé já, která mi ukázala kdo jsem a ukázala mi mou vnitřní sílu.
Ráda bych zde tuto osobu jmenovala, je to PhDr. Romana Boháčová a její poradna Světlo na cesty.

Díky Romaně a této naprosto vyhrocené situaci jsme všichni společně včetně manžela došli k závěru, že ten člověk se nezmění, on nechce. Já se změnit mohu a taky jsem se změnila, ale občas neexistuje opravdu jiné řešení, než odejít. Opustit tu situaci a jít si svou cestou.

Tudíž jsme prodali cca po půl roce ten zrekonstuovaný byt v Olomouci, nově zrekonstruovali byt v Ostravě a opět jsme se přestěhovali zpět.

Jsme zde neskutečně šťastní, máme svůj klid a pohodu, který jsme tolik hledali. Nyní je nám všem jasné, že naše cesta do Olomouce byla karmická. Museli jsme zde pořešit jisté záležitosti, abychom mohli být každý sám za sebe. Abychom každý poznali svou cenu. Abychom našli každý své já. Abychom se uměli za sebe postavit. Ať je ta cena za to jakákoliv.

Samozřejmě, že tato velká cesta a tato obrovská zkušenost nebyla chystána jen pro mne. Můj manžel Nikola, taky dostal řádnou sodu. Procitnul a konečně prokoukl, jaké to je žít v pařátech diktátora.
O to více bolestné bylo si přiznat, ano je to má rodina, ta nejbližší. Je veliká škoda, že postava a role učitelky, která vydává pokyny a čeká pouze splnění "domácího úkolu" nezůstala za zdmi školy, ale tuto roli si nosí i domů, kde se všemi takto jedná. Být maminkou není o vydávání příkazů a pouhého čekání jeho splnění, jak jinak než bez odmlouvání. V případě nesplnění vydávat tresty, kárat a hlavně neustále hodnotit...všechno a všechny. Vlastně ve svém životě plnit pouze pedagogický dozor.
Ono převléci se do role milující matky, která pohladí, ukonejší, má pochopení a když jsme na dně, tak nám podá pomocnou ruku...je nadevše. 

Nikola a já jsme chodili na střídačku k Romaně :-) Ano, je to ten anděl strážný, kterého jsem vyhledala na internetu.
Navzájem jsme s mým mužem stáli v té obrovské zkoušce před sebou nazí, nazí až na dřeň a ukazovali jsme si ač nedobrovolně každou slabinu. Byly to místa, odkud bolest křičela, byla to místa, kde z ran vytékalo spousta krve. Stáli jsme před sebou, sťatí na kolenou, kdy jsme se plazili po zemi, dřeli bradou beton. Střídali jsme se v koupelně a napouštěli jeden druhému vanu, ve které jsme brečeli, lízali si zasazené rány.

Romana mi řekla: buď tohle všechno společně zvládnete a budete mít tak silné základy, že Vás potom jen tak něco nepoloží, nebo se to rozpadne. Jen zkrátka dřív, ale ten rozpad by stejně přišel, jen jindy. Přišel by za jiných okolností, jen s jinýma kulisama.

Tato zkouška, nebo tento úsek mého života, byl pro mne snad nejtěžší, který mne doposud za celý život potkal. Když to zpětně sesumíruju, tak jsem si myslela, že není nic horšího než čtyřikrát potratit, přežila jsem to. Pak mi zemřel bratr, taky jsem to rozchodila. Zvládla jsem se i rozvést, a bolest to byla obrovská. Zvládla jsem i porod a kupodivu stále žiju... Po přestěhování se také do nebe odporoučel náš pejsek Filípek.

Jen s napětím očekávám, co život přinese dál...? :-) došlo mi, že v knížkách se nepíše zbůhdarma: "Co tě nezabije, to tě posílí" a "Vždy dostaneš jen takové zkoušky, které jsi schopný ustát". Nikdy bych bývala nevěřila, že se dostanu do takové situace, která mne byla schopná dovést málem ke skoku z okna.

.....bylo to kdysi dávno cca deset a více let zpět, kdy jsem si uvědomila, že jsem sobecká. Pak přišlo období uvědomění, že je třeba jít lidem stříct a vzájemně si pomáhat a být těmi, kdo mají pochopení. Jenže obojí je  jak již sami víte, jen jedna strana extrému.
Má cesta ke středu byla náročná, ale myslím, že jsem ji zvládla.

Ráda bych ještě dodala, že Romana, moje úžasná terapeutka nejen, že mi pomohla najít sebe samu, ale v tom všem najít ještě svou roli maminky. Našla jsem i svou cestu ke své milované dcerušce. Jsme velké kamarádky ♥
Emička je největší poklad, který mě v životě potkal. Máme nyní po těch šílených peripetiích spolu úžasný vztah a vím, že děťátko nepotřebuje dokonalou mámu, ale potřebuje vedle sebe někoho, kdo mu rozumí. Někdo kdo jej pohladí a obejme, pofouká bebíčko, ale umí udělat i pořádnou psinu a smát se, až se za bříško popadáme. Ale taky někoho, kdy ví, kdy je čas zvednout prst a říct nene.

Má chuť do života se mi vrátila natolik, že jsem vytvořila nový projekt: Andělské svíčky  cítím se konečně plná života. Všechno se usadilo a já mám pocit, že zase žiju. Sice jsem díky všemu prožitému o 15kg těžší, ale jsem naživu :-) a to je pro mě hodně.


Hranice jsou ošemetná věc.
Jak ale najít,  kde ještě druzí mohou a kde už opravdu ne?
Nechejte se řídit svým srdcem. Tam kde je Vám to nepříjemné, řekněte DOST! Tady je můj prostor.

Není zde nikdo jiný, než jen a pouze vy, kdo se sám za sebe má postavit.
Neuděláte-li to, ocitnete se v koutě ze kterého není úniku.

Každý z nás v některých situacích, kdy místo toho abychom si stáli za svým, uděláme krok zpátky.  
Ten, kvůli kterého děláte krok nazpátek, si vezme ten Váš krok, jako svůj krok kupředu a tu hranici nenavrátně umaže a pak krůček po krůčku jste v tom koutě, ze kterého není už kam ustupovat.

P.S: býti duchovním člověkem neznamená, všem a všechno tolerovat a myslet na ně s láskou.
Duchovním člověkem znamená myslet a milovat hlavně sám sebe.

****


"Být hodný člověk neznamená, že musíte druhým dovolit, aby vaší laskavosti využívali. 

Pokud cítíte, že nejste respektováni nebo že s vámi druzí manipulují, řekněte jim: Ne! a řekněte Ano! své sebeúctě."
- Doreen Virtue

Mějte se rádi, moc rádi ♥

Každé pondělí zde můžete čekat Výklad karet od Doreen Virtue pro daný týden, dále různé články a zajímavosti. Pozvánky na kurzy a upozornění, co nového v mém Obchůdku SANDRA LIVING.

S láskou  JÁ ♥ a tříměsíční poklad v bříšku


P.S: jestli jsou tam chyby, prosím omluvte mě, psala jsem to v takovém zápalu, abych to ze sebe dostala, děkuji za Vaše pochopení.

17 komentářů:

  1. Tak ať už je jenom líp ♥♥♥

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To víš že jo :-)
      děkuji za zastávku ♥

      Vymazat
  2. Lidské příběhy jsou si tak podobné.....
    ... kdy chceš ukončit život a myslíš si ,že už to dál nezvládneš a pak Ti něco řekne to musíš zvládnout - co by to dětátko dělalo bez Tebe .....
    A je pravda: Co Tě nezabije, to Tě posílí !!!!

    Milá Sandři, přeji Ti hodně Lásky, síly a pochopení, život je přeci tak krásnný!!! Ž.

    P.S. Je príma, že dnes klikneš na internet a najdeš pomoc , pokud ji opravdu chceš! ( Tenkrát by mě tak maximálně strčili do blázince!!!)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Žanet :-)
      jak je vidět, dobří holubi se vraceji :-)

      Ano, je to vážně skvělá doba, že máme internet a můžeme takhle hledat pomoc a vůbec na sobě pracovat, sdílet a poznávat se ♥

      Děkuji za milé zastavení a písmenka. Pohladila ♥♥

      Vymazat
  3. Ahoj Sandro,
    objímám a ptám se ...ty čekáš mimi?
    Pa

    OdpovědětVymazat
  4. Dobrý večer paní Sandro,
    jsem moc a moc ráda,že jste opět zde a můžete si s námi povídat.Vaše příspěvky mi chyběly.
    Jak je vidět v životě je možné opravdu všechno.Pokud nám někdo hodí záchrané lano,tak stojí za to bojovat.
    Držte se a přeji mnoho zdraví a pevné nervy.
    Martina.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Marti já Vám už tolikrát odpověděla a nikdy se to tady nezobrazilo :-) Zvláštní :-)

      Děkuji ještě jednou za podporu ♥

      Vymazat
  5. Jsem ráda, že jste to ustála a nakonec vše zvládla a dopadlo to dobře!! Lidí, jako jste Vy je tady pořád málo, chyběla byste...

    Přeji Vám v životě už jen to dobré :)

    Katka

    OdpovědětVymazat
  6. Milá Saninko,
    jste úžasná a moc gratuluju k miminku <3
    Přeji Vám jen to dobré a mnoho radosti a lásky :-)
    Hanka (Andělské karty) ;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jů milá Haničko, tak Vaše návštěva mě potěšila obzvláště ♥
      Děkuji za podporu, ještě je třeba dočištění, abych se od toho zcela odpoutala...ale pracuji na tom usilovně :-)
      Během září jedu k Romaně do Olomouce, velmi se těšim.

      Hani, Vám přeji jen to dobré a děkuji za milou návětěvu.

      Vymazat
  7. Milá Sandro, moc ti přeju, že ses našla a gratuluju k miminku! :-) Emička už se určitě těší! :-) A díky za otevřenost - je to velice inspirativní! S láskou Svatava

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Svatěnko,
      děkuji za milé zatavení. Ráda bych dodala, že mi to trvalo dlouho, než jsem začala veřejně psát svoje klopýtání. Přišla jsem si že mě se to stát nemá. Přišla jsem si, jako že jsem zklamala. Pak jsem došla k tomu, že na tom nic není a určitě i vy rádi uvidíte, že klopýtáme všichni. Že nikdo nemáme na růžích ustláno a každý z nás do jednoho něco řeší. Na něčem pracuje, něco musí prožít a zažít.
      A že nejsem o nic méně lepší, když Vám to napíšu, abyste věděli, že v tom nejste sami ♥

      Vymazat
  8. Děkuji, že s námi sdílíte svůj příběh. Moc ráda si čtu tato "odhalení". Protože tohle je pravda a život :)
    Pro mně je to přínosné v tom, že je to pěkná ukázka toho, jak člověk může být v klidu, s určitým poznáním, na nějaké úrovni a stejně se utká s diktátorem. Že to neznamená, že v něm je něco špatně - jak se mnozí radílkové snaží podsouvat...prostě je to o tom, že diktátoři a jim podobní žijí mezi námi a není jiné cesty, než prostě odejít.
    Taky rozumím sebevrahům...ale už nerozumím těm, co je odsuzují....
    Mě se moc nelíbilo, že se stěhujete do Olomouce:)) a to se neznáme a nemáme spolu nic, že :)) Možná nějaký závan intuice.
    Souhlasím, že tyhle záležitosti vedou člověka k sobě.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Verun, děkuji za milý komentář :-)
      Ano naučeně říkat zrcadlo a můžeme si za to sami atd. atd. jsou zkrátka jen naučené fráze. Ano potkala jsem diktátora, aby zjistila, že né vždy co se v životě přihodí je zrcadlo, je to jen možnost jak se jinak naučit s tím pracovat. V tomhle případě odejít. Dřívě bych asi bojovala s větrnými mlýny a dávala si vše za vinu... Tady jsem dostala lekci nastavení si hranic a zkrátka přijmout to, že někdo se nezmění... A je lepší odejít.

      Ani dříve jsem nijak neodsuzovala sebevrahy, ono totiž to asi stejně k ničemu není. Ono ten člověk to už udělal, nejde to nijak vzít zpátky. Je to něco co je zcela neměnného. A tak ten člověk to vždy dělá v krajní situaci a nevidí kudy dál.
      Tak to skončí, ono má pocit, že ani jiné východisko není. A zase jsme u toho, že dělá to nejlepší co umí, protože vlastně sám sebe brání před tím, aby se zbláznil...
      Jistě pokud se někomu svěří, může se tomu vyhnout, zjistí že je tam i jiný úhel pohledu, který neviděl...ale to jsou samé kdyby a proměnné...

      Há, Vaše poznámka o stěhování mě fakt rozesmála :-))) od srdce. No, to jsem netušila ani ve snu co mě čeká...ale nebyli jsme tam dlouho, ne? :-)) jsem zase zpátky v zaprděné Ostravě a je nám tady moc a moc fajn.

      Všechny záležitosti nás vedou k sobě, všechno je to o našem nitru...o nás samých :-) Byť jen získání jiného úhlu pohledu :-)

      Ano, získání některých zkušeností je sice těžší, ale o to více si jich člověk váží...a více si je pamatuje, než aby zklouzl zpět ;)

      Sandra

      Vymazat

Děkuji za Váš vzkaz, už se těším, až si jej přečtu!
Krásný den přeje Sandra