Mnozí lidé v partnerských nebo rodinných vztazích hledají jakousi záplatu pro nedostatky a nespokojenost ve vlastním životě. Mnohdy slýchám něco ve smyslu: "Až konečně najdu tu pravou/toho pravého, tak budu teprve šťastný/šťastná." Sám jsem tím také dlouho žil.
Je to pochopitelné, každý hledáme úžasný, plnohodnotný partnerský vztah, který nás bude naplňovat láskou a radostí. Ale jak to s tou plnohodnotností vlastně je? Kdy bude moci vztah být skutečně zdravý a vyrovnaný – tak, aby sloužil oběma stranám?
Vztah nemůže být náhražkou pocitu vlastní nespokojenosti, nevyrovnanosti nebo toho, že sám se sebou nejsem v pohodě.
Tímto textem se pokusím přidat další kapičku do moře článků a knížek na téma "jak být šťastný". Bude to můj osobní pohled na věc a na to, jak se já sám snažím žít. Začnu trochu od lesa, protože zdánlivě nebudu hovořit o nás samotných, ale o vztazích. Pro vyjasnění celé této myšlenky je to důležité. Proč začít sami u sebe a jak to souvisí právě se vztahy a s láskou, která je pro mnohé z nás součástí samotného smyslu života?
Já osobně věřím tomu, že vztah nemůže být náhražkou pocitu vlastní nespokojenosti, nevyrovnanosti nebo toho, že sám se sebou nejsem v pohodě. Pak to dopadá tak, že jeden z partnerů se upíná na druhého a hledá v něm zdroj vlastního štěstí. Štěstí a spokojenost nám však nemůže zajistit nikdo jiný než my sami.
"Příležitosti jsou, ale vyžadují po nás, abychom se dívali i jiným směrem a někdy i vybočili z dosavadní cesty," říká autor článku Pavel Milan Černý. Více o jeho práci se dozvíte zde.
Druzí k tomu bezesporu mohou výrazně přispět a obohatit nás takovým způsobem, který by bez nich nebyl možný. Ale vždy, když hledáme něco, co hluboce souvisí s námi samotnými, ve vnějším světě, jdeme na to z nesprávného konce.

Vzájemnost, ne závislost

Před lety jsem od své partnerky slyšel nádherný příměr. Představte si dva obrazy. Na jednom jsou dva milenci, nazí, ve vroucím objetí, propletení nohama i rukama, spojení v jedno. Napadne vás asi vášeň, zamilovanost, touha anebo třeba křehkost. Pak je tu druhý obraz. Dva stromy rostoucí vedle sebe. Silné kmeny, košaté koruny. Možná se trochu kymácí ve větru. Každý z nich je sám zakořeněný v půdě, každý je sám spojen se zemí, avšak dotýkají se větvemi. Jejich krásně zbarvené listí se na zemi promíchává. Co vás u tohoto obrazu napadne?
Díky bohu za momenty z prvního obrazu! Všichni je chceme, potřebujeme a toužíme po nich.
Je to vlastně symbolika dvou různých typů vztahů. Milenectví, vzájemná provázanost, závislost a možná to, že si ti dva bez sebe nedokážou své životy představit. Možná by se cítili prázdní, beze smyslu. Každý z nás to tak asi někdy měl (nebo má). Ale jde to i jinak? Na druhém pólu jsou to dvě samostatné osobnosti, které stojí v životě samy za sebe. Cítíte z nich vyrovnanost, vnitřní sílu. Rozhodly se však svůj život sdílet, povznést na novou úroveň, vzájemně si přispět, obohatit se, a přitom zůstat samy sebou.
Díky bohu za ty momenty z prvního obrazu! Všichni je chceme, potřebujeme a toužíme po nich. Rozdíl je však v tom, zda to jsou právě jen ty úžasné chvíle, při kterých vaše srdce plesá, anebo zda tento obraz symbolizuje celý vztah. Může to být také jen určitá fáze života nebo vztahu. Setrvávat v ní dlouhodobě je však z mého pohledu nezdravé.
Pro druhé uděláme nejvíc, když budeme sami šťastní, vyrovnaní – když se v prvé řadě dokážeme postarat sami o sebe.
Závislost vlastně omezuje obě strany. Ano, je jí v našich životech spousta a v dnešním světě je těžké (nebo nemožné?) dosáhnout absolutní nezávislosti na čemkoliv vnějším – můžeme se však snažit alespoň o to ji minimalizovat. O to víc v něčem pro nás tak důležitém, jako je partnerský vztah. Závislost může být nástrojem moci, kontroly, může být tou kapkou oleje, která znehodnotí celý sud čisté vody vztahu. Je zásadní rozdíl, jestli jsem s někým, protože to "potřebuji" nebo "musím", anebo zda je to čistě o "chci" a o svobodné volbě. Je na místě posunout se dál, výš.

Zdroje naplnění

Vztah je něco navíc k naší vlastní spokojenosti – k tomu, že se svým životem již spokojení jsme a že si ho dokážeme užít i sami. Něco, co nás doplňuje, povznáší na novou úroveň. Přináší nám úroveň pocitů štěstí a požehnanosti, kterých o samotě nikdy nedosáhneme. My sami však musíme vytvořit vhodné pole, aby se to vůbec mohlo stát. Aby vztah právě nebyl jen tou záplatou, náhražkou – tím, co nás má zachránit.
Proto bychom se měli zaměřit především sami na sebe. Aby v mezilidském vztahu mohla dobře fungovat ta úžasná vzájemnost, nejprve je třeba, aby oba byli nezávislí. Pro druhé uděláme nejvíc, když budeme sami šťastní, vyrovnaní – když se v prvé řadě dokážeme postarat sami o sebe.


Vnímám to tak, že se jedná o několik vzájemně provázaných oblastí:

Já: vztah sám k sobě a sebepřijetí
Zdraví a tělo: naše fyzické tělo, jak se o ně staráme, jaké palivo mu dopřáváme
Práce: práce, která nás baví, dává smysl a zároveň nám umožní se hmotně zabezpečit
Žít: zažívat, užívat si, dělat si radost a vyhledávat momenty, kdy naše srdce plesá
Růst: rozvíjet se, pracovat na sobě, hledat inspiraci.