Termíny seminářů a kurzů:

další termín kurzu plánuji na říjen 2017
KURZ AUTOMATICKÉ KRESBY

POZOR - POZOR - POZOR

Veškerý obsah blogu a veškeré novinky se přesunuly na www.sandraliving.cz
Stranky nejsou dlouhodbě aktualizovany

úterý 13. září 2011

Jak jsem prozřela, aneb o duchovnu neduchovně


Nedá mi to nereagovat na přehršel seminářů, kurzů spousty webů, skupin o duchovnu. Mám takový pocit, jako kdyby se to množilo asi jako neštovice. Je to zkrátka IN. 
Různé skupiny lidí si hrají na "duchovní" a snaží se pomáhat. Bohužel většinou tito všeználkové napáchají více škody, než rozdají rozumu... Musím bohužel říci, že těch co se tváří býti duchovními je strašná spousta, ono to ale nedá moc práce poznat, kdo mluví jen fráze z knih, kterým nerozumí...

Jak mnozí z vás víte, já svou cestu započala před několika lety, skrze bolest , která mne nečekaně navštívila. Stalo se tak, když mi zemřel můj o 9 let mladší bratr Honzík. Skrze slzy a uvědomění jsem pochopila... Neříkám, že jsem snědla moudrost světa, ale dalo mi to opravdu hodně. Roky plynuly, rány se obrušovaly, já jsem dále studovala, poznávala, objevovala.

V první chvíli, kdy jsem se na svou cestu duchovnem vydala, jsem si přišla, že jsem na vše sama a nemám kolem sebe lidi, kteří by mi rozuměli. Byla jsem sama...ti, co byli na stejné cestě jako já mlčeli - tedy drtivá většina. Věděli, že tohle je jen jakýsi stupínek v mém vývoji....který jsem v té chvíli jaksi nechápala. Naopak se začali docela nehezky a nahlas dokázali ozývat pouze materialisticky založení přátelé "že jsem se zbláznila", že jsem jiná, že jsem se změnila a vzývali jakousi starou Sandru ať se vrátí. 

Ti přátelé co byli na cestě a mlčeli mi připadali jako zrádci, žádný se nahlas za mě nepostavil - tedy jedna taková divoženka se našla a schytala to se mnou... Byli jsme v okolí považovány za bláznivky co potřebují Chocholouška... Naopak se ale našlo spoustu těch, co byli také na cestě, ale byli na ní "tajně", aby okolí nevědělo a neslízli si to od okolí jako já tenkrát se svou kamarádkou divoženkou... Přišlo mi to takové tragikomické. I když jsem žila ve 21. století, cítila jsem se jako v hlubokém středověku. Byla jsem něco jako novodobá čarodějnice, co věří a měla by to zatloukat, aby nepohoršovala okolí. Přišla jsem si jako na pranýři, jako kdybych dělala něco, co se nesmí.

Nyní chápu, že jsem si to musela prožít, odžít a ve většině oddřít sama. Abych uvěřila sama sobě, tomu, v co věřím. Byla to jistá zkouška mé víry. Po těchto slzách nepochopení, přišlo nádherné poznání a hlavně pevná víra, že tomu věřím a hlavně si za svým duchovnem stojím, i kdyby přede mnou stál regiment "materialistů". 

I přesto jsem dokázala se radovat z maličkostí - ono mi taky ani nic jiného nezbylo, dokázala jsem ve všem najít něco krásného - to bylo vlastně to jediné, co mě drželo nad vodou v těžkých chvílích. I tohle dokázalo materialické přátele zvednou ze židle - že se dokážu radovat z toho, že se mi něco povedlo, že se mi líbí že je venku krásně, že ..(doplňte jak je libo). To jsem si fakt už dovolila hodně :-) byla jsem natolik už ale "otrkaná", že tohle mě už nerozhodilo. Usmívala jsem se.......a to jim vadilo taky :-))) vadilo i to, že se netvářím dostatečně vážně. Protože duchovno, je přeci vážná věc...

Časem jsem zjistila, že lze být duchovní a řídit se určitými "zákony", tak k tomu všemu lze býti veselou rošťačkou Sandinkou, která skáče přes kaluže, raduje se z maličkostí. Raduje se když venku prší a může vytáhnout své gumáčky.... V těchto chvílích, kdy jsem nacházela rozkošné maličkosti, byla jsem neskutečně šťastná, bylo to moje nejšťastnější období...

Čas plynul dále, já poznávala další skupiny lidí, spousta lidí do mého života přišla, odešla stejně tak jako já vstupovala do jiných... Někteří zůstali a já se stále učila, vzdělávala, četla jsem knihy, poznávala. 
Přišel zlom, kdy jsem zjistila, že již nemůžu chodit do práce a být něčím a někým, čím nechci. Býti něčím, co mě nenaplňuje. V té chvíli jsem začala pracovat na rozvoji své stránky SANDRA LIVING a na tom, co mě v životě naplňuje, co můj život naplňuje štěstím. S tím vším začali mé první semináře, kurzy, otevřela jsem dále svou poradnu Bachových esencí. 
V období zjištění, že již pracovat nemohu a nechci.... Chtěla jsem začít budovat a  pracovat na svém poslání a na své cestě  jsem poznala několik skupin lidí, kteří jak dnes už vím měli do mého života vstoupit. Aktivně jsem se zapojila do skupiny duchovně založených lidí. Zprvu mi přišla skupina naprosto úžasná, mít možnost se obklopovat tolika lidmi, kteří se zabývají tím čím já. Připadala jsem si tak trochu jako Alenka v Říši divů - tolik duchovně založených lidí!!! S tím jsem se doposud nesetkala... Jak to  ale už bývá ve všem, i zde mi po nějakém čase opadly růžové brýle a začala jsem vnímat ve skupině jistý nesoulad, který jsem zatím neuměla pojmenovat. Našli se ve skupině lidé, kterým se cokoliv stalo či přihodilo v tom začal hledat duchovní příčinu. Za naprosto vším se něco hledalo. Dávaly se zde rady jak správně meditovat, jak se správně stravovat, jak správně (doplňte si co je libo)... Všemu, ale naprosto všemu co se událo členovi skupiny v běžném životě se chtěla přidávat duchovní hloubka... Ve skupině jsem nabyla pocitu, že asi nejsem správně duchovní člověk. Ve skupině jsem nic méně dále pobývala, sledovala a přemýšlela zpovzdálí sama nad sebou... Napadaly mě otázky, jestli vůbec vím, co to je býti duchovní, začaly mne napadat pochybnosti o tom, kdo jsem a o tom co dělám... A jestli dělám správně.

Odchod z mé práce bylo to velké období smutku a slz, ale cítila jsem, že je čas vše opustit. Neplakala jsem proto, že by se mi stýskalo za prací, nebo že by mi nějak chyběla, ale plakala jsem nad svým poznáním, jak jsem mohla dělat něco tak dlouho, co nenaplňovalo mou Duši, co mě netěšilo. Do toho jsem v sobě řešila, jestli jsem dostatečně "kvalifikovaná" pro práci, kterou jsem si vybrala a to práci s lidmi a jejich Dušemi.

Protože jsem už opravdu nevěděla kudy kam, řekla jsem si, že potřebuji v této chvíli pomoci já. Dosud jsem pomáhala, kde jsem mohla, snažila se být všem na blízku, ale nyní přišel čas, kdy potřebuji já svého terapeuta. S jednou takovou úžasnou Duší jsem byla dlouhou dobu (určitě to téměř rok bylo) ve styku, ale nenapadlo mne ji oslovit. Sami ten pocit znáte, když někoho máte přímo před sebou, ale z nějakého důvodu jej nevidíte. Všechno potřebovalo svůj správný čas a já toho člověka objevila. 

Spolu jsme se setkaly pohovořily o všem. Netrvalo to ani 14 dní a obě jsme dospěly k velikému poznání, obě dvě jsme prozřely a naše setkání bylo naplánováno a načasováno naprosto přesně a bezchybně. Potkaly jsme se v ten správný čas - předaly jsme si navzájem opravdu hodně.

Díky veliké bolesti mé terapeutky (zemřel ji při autonehodě její velmi blízký kamarád) mi došlo, že není třeba se stydět za to, že i mě jako terapeutovi nemusí být vždy jen dobře a vždy mít usměvavou tvář a vždy být připravena jít pomáhat. Že i já jsem člověk, který se může "hroutit", prožívat své emoce a vše co k životu patří. Hlavní poznání bylo to, že se za to nemusím stydět. Měla jsem problém říci klientovi, že se zrovna necítím výborně. V mých očích to bylo selhání. Díky ní jsem poznala, že to není selhání, ale prosté přijmutí toho, že jsem člověk. Že nejsem nic více než ostatní a i já mohu mít dny, kdy se potřebuji uklidit a v sobě řešit to své. Mohu se zdravě naštvat, nebo řešit si to své a dopřát si chvíli, kdy potřebuji být chvíli sama a v koutku si "lízat své bolístky" a poplakat si. Tak jako vy, tak já se stále učím, rostu, poznávám a ani u mě se to neobejde bez lidských emocí.

Další mé veliké poznání přišlo opět a zase ve spolupráci s terapeutkou... Zmínila jsem se o několik odstavců výše o skupině duchovně založených lidí...kde se naprosto vše protkávalo s duchovnem... Při společných konzultacích s terapeutkou jsme společně dospěly k závěru, že je strašně príma být duchovní, ale je k tomu všemu třeba používat selský rozum a stát nohama pevně na zemi.

Prosím nedělejte ze svého života duchovní poslání.. Jsme zde proto, abychom spojili svého ducha jak s nebem, tak se zemí. Je na nás, abychom uměli žít své života tady a teď, užívat veškerých pozemských radostí. ... jako je třeba se skvěle najíst. Když je nám zle přijmout své emoce a dát jim průchod, klidně když budeme potřebovat, můžeme si zanadávat a když budeme mít chuť na klobásu, si ji s chutí dát. Jak sami víte, není v pořádku být ani materialisti, kteří se zajímají jen o realitu, ale není ani v pořádku žít jen s hlavou v oblacích a býti duchovními a upírat si veškeré pozemské radosti. Nebudete o nic více duchovní když budete "žrát trávu" a pást se jako koza a denně minimálně 6x meditovat. Je to hloupost!!
Obě tyto strany, jsou strany extrému. Je extrém žít jen duchovnem, a je také extrém žít jen materialisticky.

Je na nás pochopit, že jsme zde proto, abychom šli zlatou střední cestou. Abychom ctili duchovní a vesmírné zákony a zároveň si uměli užívat života, jejich krásných chvil, neupírat si dobrého jídla, dobrého pití, dali průchod svým emocím apod.

Po tomhle zjištění mi došlo, že jsem někde v tom studování a poznávání nechala svou malou Sandinku, svou malou rošťačku a brouzdalku kalužemi. Je pravdou, že jsem se delší čas necítila být sama sebou, že jsem se necítila být celistvá. Už vím proč... Byla jsem natolik pilnou žačkou, že jsem přestala žít tady a teď. 

A proto nyní jsem dospěla velikému poznání a to že lze se svou Duší komunikovat,  lze ji naslouchat a opravdu se stále můžete cítit jako malé rošťačky a i tak lze na lidi podvědomě působit tak, že můžeme v nich jejich malé rošťáčky ladit na správnou vlnu. Já si myslím, že mít smysl pro humor, ale zajímat se o své nitro se spolu nevylučuje :-) 

Snažím se nyní se svou Duší komunikovat maximálně, naslouchám ji, vezmu ji do obchodu, kde ji koupím po čem dlouho touží. Jindy je to točená zmrzlina, nebo čokoláda,  naposledy to byly razítkové fixky a pak si užíváme nějaké volné chvilky, kdy fixky použijeme a radostí hopsáme do mraků jak to krásně tiskne. Máme chuť hopsat po posteli, vískat...


A co jsem Vám tím chtěla říci? Že to není jen v pohádkách, že za každým mrakem je sluníčko.  Prožívejte své životy plnými doušky. 

Takže nalaďte svou mysl do pozitivního levlu a naskočte na vlnu Lásky, Světla, Štěstí a nezapomeňte žít své životy tady a teď! 

S velikým pochopením, láskou a hloubkou poznání

10 komentářů:

  1. Všechno super a souhlasím. Především s tím vystředěním a rovnováhou mezi materiálním a duchovním světem ... Trošku mě však zamrzely zbytečně negativní emoce vůči těm, co začínají a rozkoukávají se ... Vy jste měla již dříve možnost propojit duchovno s materialismem, ale je spousta nových šikovných lidí, co umí to samé co Vy, avšak zatím neměli možnost propojit se s materiálním světem ... Bylo by fajn, kdyby jste se trošku pokusila jim pomoci, obvzláště, když jste mnohem dále, než oni ... Co nevidět se totiž bude rozjíždět nový projekt "Světla ve tmě" a ten bude dávat šanci úplně všem propojit své schopnosti a dovednosti se světem materiálním ... Bude zcela záležet na Vás, zda-li budete proti a bojovat jen za své, nebo se přidáte a pomůžete i novým ...

    Děkuji Vám za pochopení, S pozdravem Petr Suchánek - suchanekp@upcmail.cz

    OdpovědětVymazat
  2. Konečně další jeden z nás chápajících svobodu ducha v jeho celistvosti. Gratuluji Sendy. Bc. Rovenský Radek alias Roger Karmalog. :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Sandři souhlasím s tebou,spousta lidí má představu,že ten ,kdo se zabývá ezoterikou,tak u něj doma to vypadá jak v kostele při mši,že se nedokáže radovat a nedej Bože mít tak ještě smysl pro humor a nejvůlgarnější slovo,které vysloví je - i jdi mi k šípku :o),že si doma,nebo i na ulici :o)klidně i prdnou(já se tedy vždycky otočím,než si p.....,jestli v mém zorném poli nikdo není),i to je lidské :o)))A ted´ mě třeba ukamenujte,víte kdy,nebo lépe kde- já se nejlíp soustředím na své myšlenky???Na toaletě,když sedím-tam mě nikdo neruší,neslyším ani já okolní zvuky,na tom místě mám prostor jen sama pro sebe,pohroužím se do svých myšlenek,přemýšlím ,když je třeba tak žádám anděly o pomoc,když mě čeká nějaký náročný den,nebo jen poděkuji za pomoc.
    ANO,nestydím se za to,jsem jen člověk a věřím,že stvořitel má pro to pochopení,vždyt´ mě přece stvořil :o)
    Kajush :o)

    OdpovědětVymazat
  4. Ahoj Sandro,
    Tvym oblibenym citatem je...Zivot je jako bonboniera, nikdy nevis, co ochutnas.....
    Jak vystizne.
    Nabizis krasne bonboniery, vybrala jsi uzasny papir i stuhu...zbyva krabice a hlavne originalni nezamenitelne bonbony. Nenapovidam...treba kdyz pridas pokoru..lasku od srdce..............
    Jsem opravdu zvedava az zacnes nabizet kokina :-)
    Reaguji vlastne jen proto, ze vse je jedno a i ty jsi kapicka jednoho velkeho oceanu spolu se vsemi "materialnimi" i "duchovnimi" a kdyz se vypari byt jen jedna kapka, ocean je chudsi.
    Drz se ...rosie

    OdpovědětVymazat
  5. Sandři, moc krásně napsané, děkuji za ten článek ...právě tápu a beru to jako jednu z odpovědí.
    S láskou Petra ♥

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za Vaše názory, ohlasy, své pohledy.

    OdpovědětVymazat
  7. Milá Sandro,
    tvé krásné stránky jsem objevila uprostřed léta a nadchly mě. Já sama jsem taky na cestě... hledání a poznávání sebe sama. Častokrát jsem si připadala jiná, v dětství, v dospívání, taky mě zasáhly bolestné rány... ano, tohle všechno patří k životu. Prožívat utrpení, abychom mohli prožívat zase radost. Abychom mohli s druhými sdílet jejich bolest a tím jim pomoci zase nacházet radost...
    Před 12 lety jsem chtěla odjet do Indie, myslela jsem si, že tam "nalezení duchovna" přijde rychleji. Neodjela jsem jen proto, že jsem tu měla svou lásku a svou mladší ségru... Ale nic se nedá uspěchat. Dnes po těch letech vím, že jsem udělala nejlépe, co jsem mohla. Nechala jsem zájem o duchovno v sobě usnout a život mi nachystal další zkoušky a překvapení a dvířka k poznávání sebe sama zase pootevřel. Potřebovala jsem čas, abych dozrála...
    Dneska po hromadách přečtených knih, návštěvách několika seminářů a nekonečných konzultací - povídání - podporování druhých, těch nejbližších, kdy se všechny vztahy kolem mne pročišťují a já si umím ustát to, co se ve ve mně děje, vím, že nám jde tady na zemi o jediné. Spojit se zase s Bohem. Všichni hledáme Boha, ten nádherný pocit naplnění, radosti, lásky a míru, který si v hloubi duše pamatujeme... jen každý to hledání nazýváme jinak a každý máme jiné tempo. Možná se dokonce slova Bůh i někteří bojíme...
    Poznat ducha v celistvosti - nebo spojit do rovnováhy materiálno s duchovnem jak tady uvádí jiní čtenáři - nebo také vrátit se k Bohu. Máme fyzická těla a kolem materiální svět, ale je důležité to vše naplňovat dalším rozměrem... jako kdybychom každičkou činnost, kterou děláme každičkou myšlenku, kterou se zabýváme, cukrovaly jemným práškem, který vychází právě od Boha. Nevím, jak lépe to popsat...
    Před rokem jsem si říkala, tak jestli tady na světě jde "jen o to", tak to je šílená pakárna myslet jen na Boha... Návodů, jak na to, je mnoho a každému vyhovuje něco jiného... Dnes si uvědomuji, že myslím "jen na to". Já "to" cítím. Cítím Boha v sobě pořád... umím s ním žít. Jsou chvilky, kdy je mi těžko, jako bych zase byla sama, ale tak to není. To jen "fyzično" se projevuje více, jsou to pocity (bolest, hněv, zlost...), taky nedokážu všem nástrahám "zvenku" odolávat (komunikace s druhými...)... ale stačí si na Něj zase vzpomenout... POmáhá to ihnecd- uvědomění si, že na to nejsem sama... Vím, že už to nikdy nebude jinak, není cesty zpět. A taky vím, že přesně TOHLE, to poznání, jak jsem k BOhu přišla, musím zprostředkovat druhým... Učit je vnímat, že tady na světě jde o víc. Vím, že tohle poznávání - cestu k Bohu nemusí najít každý, ale i těm, kterým se nedaří nebo nechtějí, nebo jsou tak "zabetonovaní", že to neumí, mohu pomáhat. Aspoň modlitbou... Iveta

    OdpovědětVymazat
  8. Sandři, děkuji moooooc... Je to úžasný článeček, psaný srdíčkem.. Jsem na cestě hledání sama sebe.. a můžu ti říci, že mi tvá slůvka... tvé pocity a tvůj pohled moc pomáhají. Jsem úplně na začátku.. hledám sama sebe... hledám cestičku, kterou se dát... Když jsem vstoupila do skupiny, občas jsem se i zalekla... Jak jsem mimo, že ani nerozumím.. Časem si člověk musí najít to své, co ho osloví a kdo osloví.. Co je mu příjemné a v čem se najde, nebo co jej neosloví a nechce se tím zabývat.. Jsem moc ráda, že tě tu mám .. takové sluníčko.. plné emocí, lásky.. Moc ráda si čtu tvé články.. dávají mi sílu i snad návod, jak dál.. A nejsou to jen tvé články, které mě pohladí.. Ale i tvé příspěvky na zdi, kdy se projeví ta malá Sandřička... ten čertík.. jsi úžasná.. Děkuji ti za vše... děkuji, že jsi .. S láskou objímám Eva

    OdpovědětVymazat
  9. Milá Sandro, jen si tak šmejdím po těch krásných stránkách a pak jsem objevila tento váš "dopisek pro všechny"... právě včas, děkuji, že jste to napsala, protože přesně to vše jsem potřebovala slyšet.. Tenhle rok byl pro mě silně očistný, tolik bolesti a jedna velká ztráta a já neustále slyšela, jak to vše má duše potřebuje, vše... duchovní příčina za vším ... selský rozum nikde. Proto mi váš článek sednul jako hojivý obklad na velkou ránu. Děkuji Hanka

    OdpovědětVymazat
  10. Moji milí, velmi, velmi Vám všem děkuji za tak milé komentáře. Je to opravdu i pro mne pohlazení, že v tom nejsem sama.
    Děkuji za to, že jste mi napsaly, že jste mi řekly Váš příběh. Vážím si toho.
    Sandra

    OdpovědětVymazat

Děkuji za Váš vzkaz, už se těším, až si jej přečtu!
Krásný den přeje Sandra